Depeche Mode Television Archives Forum

Author Topic: 2017: Other News  (Read 889 times)

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
2017: Other News
« on: 01 March 2017 - 20:00:41 »
This thread contains news items about Depeche Mode from 2017 which have nothing to do with their album 'Spirit' or its tour.
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #1 on: 01 March 2017 - 20:02:14 »
2017-02-23 - Gothamist/Rolling Stone (US) - We Asked Depeche Mode About Being 'the Official Band of the Alt-Right'

[The Gothamist seems to have been the first to write this story, but then Rolling Stone interviewed Richard Spencer afterwards.]

Depeche Mode Reject Alt-Right Leader's Band Praise
"Depeche Mode has no ties to Richard Spencer or the Alt-Right and does not support the Alt-Right movement," rep says

By Jason Newman
Additional reporting by Sarah Posner

Richard Spencer, the white nationalist and unofficial Alt-Right leader whose previous connection to music was getting punched in the head repeatedly to different songs, perhaps unwittingly picked a fight with Depeche Mode at the annual conservative gathering CPAC on Thursday.
When asked if he likes rock music, according to New York magazine's Olivia Nuzzi, Spencer joked, "Depeche Mode is the official band of the Alt-Right." Though the "lifelong Depeche Mode fan" later told Rolling Stone, "My tongue was firmly in cheek," the 38-year-old speaker-provocateur expounded on his love of the group, prompting a quick rebuttal from the left-leaning band.
"They aren't a typical rock band, in terms of lyrics and much else," he tells Rolling Stone. "Depeche Mode is a band of existential angst, pain, sadism, horror, darkness and much more. It's not bubblegum pop, with frontmen who sing about 'luuuuv' and sugarplum faries [sic]. There was a certain Communist aesthetic to an early album like [1982's] A Broken Frame as well as titles like Music for the Masses but then there's a bit of a fascist element, too. It's obviously ambiguous, and as with all art, everything is multi-layer, contradictory and ambivalent."
When reached for comment, a rep for the band told Rolling Stone, "Depeche Mode has no ties to Richard Spencer or the Alt-Right and does not support the Alt-Right movement."
Unlike Spencer, who was an outspoken Trump supporter during the campaign, Depeche Mode has explicitly denounced the new president and his policies. "The things that he's saying sound very similar to what someone was saying in 1935," singer Dave Gahan told Italian media last October. "That didn't work out very well. The things that he's saying are cruel and heartless and promoting fear."
Speaking to Rolling Stone earlier this month, Gahan expressed worry about the future of America, where he's lived for the past 25 years. "As I get older, the things going on in the world affect me more," he said. "I think about my kids and what they're growing up into. My daughter, Rosie, was deeply affected by the election last year. ... She just sobbed, and I was like, 'Wow.'"
Many of the group's songs on their upcoming album Spirit deal directly with the general malaise felt by some after both Brexit and the U.S. election. Gahan sings of bigots "turning back our history" on "Backwards" and calls for change in "Where's the Revolution?" ("Who's making your decisions," he sings, "you or your religion?")
"If we want things to change, a revolution, we need to talk about it and about caring about what goes on in the world," Gahan said.
"We can all talk about whatever is going on until we're blue in the face but you have to take real action, and sometimes we don't know what that looks like," he added of new song "Worst Crime." "Individually, I believe people are inherently good, but we're really distorted by the information we get and we act out on that information out of fear."
Despite the band's longtime progressive politics – "Everything Counts" blasts corporate greed and excess while "People Are People" notes, "So we're different colors/And we're different creeds/And different people have different needs/It's obvious you hate me/Though I've done nothing wrong" – Spencer sees an aesthetic similarity between the group and the Alt-Right.
"There's always been a certain nostalgic synth wave vibe to the Alt-Right in terms of aesthetics," he says. Asked to clarify "nostalgic synth wave vibe," he adds, "It might have something to do with generations. People my age are griping for our childhoods; younger kids are grasping for an imaginary childhood. There's some '1980s' about Trump, too. That's clearly the decade that defined him. It might have been the last moment that there was a recognizable White America (or in the case of Depeche Mode, White Britain)."
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #2 on: 01 March 2017 - 20:04:29 »
2017-03-01 - The Guardian (UK) - 10 of the best

Depeche Mode – 10 of the best
Last week, they were forced to deny being the official band of the alt-right. In fact, from synthpop to sleaze rock, Depeche Mode are a vital group
Jeremy Allen

1. Photographic (Some Bizzare version)
In 1980, Daniel Miller created a virtual electropop band called Silicon Teens, featuring four fictionalised teenagers whose sound derived entirely from synthesisers. The following year, the real thing arrived. Miller, who was running Mute Records, came across Depeche Mode, a quartet of teenagers – and one 20-year-old in the shape of songwriter Vince Clarke – from Basildon, Essex. “They were kids, and kids weren’t doing electronic music at the time,” said Miller. “It was people who’d been to art school mainly, but Depeche Mode weren’t processed by that aesthetic at all.” Stevo Pearce of the Some Bizzare label had also noticed the group (as had a few majors, who had to be repulsed), and Miller licensed Depeche Mode’s first track, Photographic, to Pearce for Some Bizzare’s Futurism compilation. Photographic was the standout track on the collection, and received much of the critical attention. The band rerecorded it for their debut album Speak & Spell, though the Some Bizzare version is more naively charming, bolshy and brutalistic. It tears along with clean synth lines bleeding into the red, marrying Numanoid keyboard monoliths with dispassionate Kraftwerkian sprechgesang, with an added touch of voyeuristic perviness about it. From the off, Depeche Mode were showing tremendous promise.

2. Everything Counts
It could have been curtains when Clarke left after the first album, but the remaining members (plus Alan Wilder, initially hired for live outings) had faith in the songwriting abilities of Martin Gore. The group also got their hands on a Fairlight synthesiser, which, although prohibitively expensive at the time, would enable them to turn their music into something more doomy and industrial. The third Depeche album, Construction Time Again, featured an assemblage of drubbed scrap metal noise, sampled and manipulated, with the track Pipeline made up entirely of field percussion from found sounds. More radio friendly was Everything Counts, a critique of greed, written as Margaret Thatcher’s first term shaded into her second. The “grabbing hands grab all they can” lyric captured the zeitgeist; the juxtaposition of the main hook ringing like a till with the more exotic Chinese oboe exemplifies a clash of civilisations and, perhaps, an exhortation to choose between the worldly and the spiritual. Gore’s lyrics are usually heartfelt, often leading to accusations of naivety, and while Everything Counts is largely coherent in its message, “The turning point of a career / In Korea / Being insincere” must rank as one of the worst lyrics ever written. Still, it’s a competitive world, and its catchy pop sloganeering took it to No 6 in the UK charts.

3. Shake the Disease
Arriving in 1985 as a supplementary track to promote their first singles compilation, Shake the Disease proved that electronic songs could be just as moody and dynamic as their rock counterparts. Depeche Mode’s 13th single, recorded in Berlin (at the Hansa studio where Bowie recorded Heroes) is a masterclass in emotional nuance. Shake the Disease was not only the band’s best track to date, it also featured Dave Gahan’s finest vocal to date, with his emotional rasp counterpointing Gore’s minor baroque flourishes in the chorus. Opening line “I’m not going down on my knees / Begging you to adore me” is ambiguous enough to tacitly invite questions about sexuality, reinforced by Gore’s imploring “understand me” (which becomes yet more effective when sung in leather fetish wear). And then of course there’s that title, which would have been topical in 1985 with fears about HIV on many listeners’ minds. Shake the Disease stalled just inside the Top 20, probably because of the titular implications.

4. But Not Tonight
The B-side to the 1986 single Stripped is an oddity in the canon post-Vince Clarke, in that it celebrates exhilaration rather than despondency, albeit in a very Depeche Mode kind of way (“Oh God, it’s raining, but I’m not complaining / It’s filling me up with new life”). It’s characteristically sombre for the opening 16 bars or so, but then But Not Tonight inexplicably speeds up and continues at the same pace to the end. Gahan makes reference to the “constant debauchery” that would become somewhat more troublesome in future years, and marvels at how he hasn’t “felt so alive in years”. Such gratuitous positivity was considered more suitable for American listeners, and so But Not Tonight and Stripped were flipped for the US market. It was also used as the soundtrack for the all-but-forgotten Virginia Madison vehicle Modern Girls, but despite the extra publicity, But Not Tonight failed to chart across the pond. Depeche Mode needn’t have been downhearted. Their music was soon to catch on in a very big way in the US.

5. Never Let Me Down Again
In 1987, Depeche Mode ramped things up again, with someone describing the band as suddenly “making self-destruction sound like falling through the clouds”. The basis for this track came from the unlikeliest of sources, with programmed beats built around the drum intro from Led Zeppelin’s When the Levee Breaks. On top of that groove were added polyphonic textures, a change from the strictly monophonic keyboard lines of yore, but the genius of Never Let Me Down Again lies in the urgent but monotone vocal from Gahan, always breaching the blue notes but never quite resolving, set against the sophisticated musical tapestry beneath. The song again hints at something intimate and sexual (“Promises me I’m safe as houses / As long as I remember who’s wearing the trousers”), while others have suggested that it’s a love letter to drugs. Interestingly, Never Let Me Down Again peaked outside the Top 20, and there were fears that Depeche Mode’s popularity was on the wane. In fact it was the anticlimactic start of a stealthy rise to world domination, the ripples from a pebble that would lead to a tsunami of popularity.

6. Behind the Wheel
The follow-up single to Never Let Me Down again was just as good, and like its predecessor, it was another crepuscular journey with plenty of ambiguity about what was actually going on. The Music for the Masses album saw Gore take control, leaving producer Dave Bascombe a little frustrated that he had to follow the polished demos as closely as possible. He told biographer Steve Malins: “I wasn’t allowed to have a hi-hat on that song, which made it very hard to get a groove going.” Bascombe did concede, however, that the “claustrophobic, unique sound [was a success] because of the limitations”. The band were becoming more interesting visually, too, with video collaborations with Anton Corbijn giving them an air of aloof, monochrome mystery, while 101, a movie directed by DA Pennebaker of Don’t Look Back and Ziggy Stardust fame, brought them to the masses through the medium of cinema.

7. Personal Jesus
Depeche Mode’s creative purple patch continued unabated with Personal Jesus, a glam-stomping, heavy breathing, techno romp that made a show of its absorption of the guitar. Gore had often written on a six-string in his hotel bedroom and then transposed the work to keyboards later, but here he was unashamedly plucking away (and looping) an addictive, note-bending hook that was more beholden to the blues than Neu! Personal Jesus sold more than 1m copies in the US, but not before the censors at MTV removed problematic frames from the Corbijn-directed video. “The shot of the horse’s arse comes when there’s all this heavy breathing on the track,” an incredulous Gore told Stephen Dalton of Uncut. “I don’t know if Anton was consciously trying to be perverted, I think it was more coincidental that it happened at that point. These video people see things very strangely.”

8. Enjoy the Silence
It’s perhaps ironic that Depeche Mode’s most loved and immediately recognisable song begins by sounding more like New Order. Dele Fadele, writing for NME in 1993, said it “crystallises melancholy New Order”, though when Gahan starts to sing, you are pulled back into familiar territory. Enjoy the Silence is vintage Depeche Mode, containing all the elements that make their records great. A Teutonic groove? Check. Emotional, minor-key soundscapes? Check. Gahan’s dulcet tones allowing the synthesisers to do the heavy lifting? Check. A plaintive, simplistic yet brutally effective Gore lyric? In fact the words, which convey a single moment of physical tenderness where any utterance would ruin it, are as moving on the page as they are on the single itself.

9. Condemnation
Gahan, who’d taken to hard living in Los Angeles by the early 90s, was all ready to leave Depeche Mode until he heard the demo for Condemnation. “It was a total relief!” he said, “I couldn’t believe it.” Purist Modies who’d followed the band from the outset would probably have balked at the utilisation of gospel choirs, blues piano and overdriven guitars at the beginning, and yet in the grunge era, Depeche Mode proved they were as relevant as ever. The song had actually been earmarked by Gore for his customary album track ballad, but Gahan hijacked the session, and his insistence that he sing it proved canny. From somewhere the singer produced his finest vocal performance, a visceral, desperate and despairing musical jeremiad summoning the spiritual oasis he’d found within himself. Gahan had bought into the rock’n’roll myth hook, line and sinker, and those closest to him feared things would not end well.

10. Freelove
In May 1996, Gahan overdosed on a speedball in downtown LA. Though his heart stopped for two minutes, he pulled through. By 2001, he’d come a long way from the blacked-out Los Angeles heroin den he nicknamed the Purple Palace (so called, Gahan said, “because so many people turned blue there”), and while Depeche Mode were well beyond their imperial phase, they still had the capacity to write a song as gorgeous as Freelove now and again. Though written by Gore, the “No hidden catch / No strings attached / Just freelove” lyric tapped into Gahan’s unconditional love for a newborn. “I’ve realised now that you’ve got to get really quiet and stop and get slow to really feel what’s going on with yourself,” he told Malins. “And it’s hard to do that out there in the world where it’s all white noise static … but you can do if you get quiet and slow. And I know it sounds hokey, but I felt that when my baby daughter was born and I picked her up. I felt life. And I felt love.”
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #3 on: 15 April 2017 - 00:47:17 »
2017-04-17 - (Italy) - Intervista a Steve Lyon

Intervista a Steve Lyon: storico sound engineer dei Depeche Mode


Lei vanta collaborazioni con i Depeche Mode in “Violator”, con i The Cure in “Wild Mood Swings” e con i Tears For Fears , per citarne alcuni. Con i Depeche Mode la sua è stata una collaborazione storica?
Sì dall’89 fino al 1996 ho lavorato con loro. Ho fatto due dischi in studio, un disco video live, e poi ho seguito in generale tutte le cose che loro facevano in quel periodo.

Si vocifera che lei all’inizio si rifiutò di lavorare con loro?
Stavo lavorando in uno studio di Londra quando mi chiamarono dicendo che stavano arrivando i Depeche Mode, e che volevano collaborare con me. Io all’epoca non gli seguivo molto anche se effettivamente avevano un grande successo, quindi siccome avevo altri progetti in quel periodo, all’inizio rifiutai e dissi di no.
Poi mi chiamarono di nuovo dicendo che loro chiedevano che io gli raggiungessi almeno per tre settimane per seguire il lavoro. Accettai e alla fine rimasi a lavorare con loro per un bel periodo di tempo. Fu una bella esperienza.

Che ricordo ha del primo giorno in cui iniziò la vostra collaborazione?
Ricordo che il primo giorno che andai in studio per parlare con loro per iniziare a lavorare, Alan Wilder mi spiegò più o meno il tipo di suono che volevano e poi, mi diede il singolo di “Personal Jesus”. Il singolo a Londra era già tutto esaurito già prima del loro arrivo. Quindi quel giorno portai il singolo a casa, ed era veramente bellissimo, infatti tornai a lavoro con un grande entusiasmo. Poi, quando finimmo il disco mi dissero che erano in preparazione per il tour di “Violator” e che volevano che io gli seguissi e gli aiutassi a fare i nastri. Loro portavano i nastri con otto piste per suonarci sopra, e allora io e Alan Wilder, preparammo i campioni e l’arrangiamento. Abbiamo fatto tante cose insieme.

Come è stato lavorare con loro?
Lavorare con loro è stato serio in senso professionale, ma allo stesso tempo è sempre stato un divertimento. Con loro non ho mai avuto in studio dei giorni pesanti.

Con Alan Wilder ha inciso diversi dischi?
Sì. Ho fatto tre dischi da solo con Alan, e poi abbiamo lavorato con altri artisti: lui come produttore e io come tecnico del suono. Lavorare con lui è stato molto bello, lui è un talento unico. Tra di noi è nata una bella un’amicizia che continua tutt’ora.

2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #4 on: 12 May 2017 - 20:50:48 »
2017-05-11 - The Pudding (US) - Are Pop Lyrics Getting More Repetitive?

[A long article in which the author analyses repetitions within songs. At the end, he has charts per artists displaying a scale of their least and most repetitive songs. One of those artists is Depeche Mode.]

Are Pop Lyrics Getting More Repetitive?
By Colin Morris


2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #5 on: 16 May 2017 - 01:17:51 »
2017-05-12 - Depeche Mode on social media:

A note from DM: The band have signed incredible limited edition artworks on canvas, created from sound waves captured in the audio recording of Personal Jesus. Proceeds from the artwork will help Notes for Notes provide youth with free access to music instruments, instruction, and recording studio environments. More info here:

2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #6 on: 03 June 2017 - 23:38:58 »
2017-06-06 - Q Magazine (UK) - Q Review: Reissues

[Thanks to GolemsFairytale for supplying the text. Source scan: (uploaded by Sarah Warbey).]

It’s no coincidence that Depeche Mode’s members were part of the first generation to emerge from the chaos of the UK’s most ambitious new town project. This was music made from a clean slate, Basildon’s synth pioneers rejecting traditional rock’n’roll as their futuristic sound helped to reshape pop music. NIALL DOHERTY cherry-picks the highlights of one of the UK’s most cutting-edge groups, a cult band who play stadiums and mainstream veterans who still inspire diehard devotion.

There were already cracks in the unlikely alliance of four young men from opposing corners of Basildon by the time they released their debut album. Troublingly, it was chief songwriter Vince Clarke who wanted out but such was Clarke’s singular vision – and the fact that he and his bandmates really, really wanted to get out of Basildon – they still sound like a tight gang on this debut. A deceptively joyous union of futurist synth-pop and youthful naivety, it helped to set the template for pop music over the next decade. It’s a debut that could only have been made by first-generation new towners, rejecting the past, embracing the future, despairing in the present. Their great escape was on.
Listen To: Just Can’t Get Enough

As documented in DA Pennebaker’s tour film 101, the quartet ended the ’80s with their star still rising. The pulsing anthems of 1987’s Music For The Masses had put them on the cusp of US superstardom and Violator sealed the deal. It’s essentially a rock record with extra wires, a slick retooling of their sound where ex-folkie Gore dusted down his guitar and influenced a new generation of artists seeking to bridge the gap between electronic and rock music. Gahan had never delivered his bandmate’s songs better, sounding both lost and hungry for the limelight, while Wilder’s genius as a re-arranger was also unfurling. With producer Flood, he reworked Gore’s stark demo Enjoy The Silence into a house banger. It’s the most magnificent moment on what remains their creative peak.
Listen To: Enjoy The Silence

The albums that followed Gahan’s 1996 overdose steadied the ship without ever threatening to live up to what had gone before. Playing The Angel, the first of a trilogy of records with producer Ben Hillier, suggested the trio could move forward without relying on past glories. Ironically, they did it by returning to the claustrophobic electro of their late-’80s material. Precious was Gore’s best pop song in a decade, and Gahan, now writing too, helped to shake up a creative dynamic that had been in operation for over two decades. Gahan’s entry Nothing’s Impossible, where the singer crooned, “I know in my heart/That I’ll have to change”, was a highlight. They sounded reinvigorated – a way forward had been forged.
Listen To: Nothing’s Impossible

The remaining trio, now joined by multi-instrumentalist Alan Wilder, hardly stumbled in the albums after Clarke’s departure but it wasn’t until this fifth album that they began to make music with the bold swagger of their best work. Martin Gore, now on songwriting duties, had steered the band into darker, seedier corners, but he’d also been honing his way with a pop hook. Black Celebration’s Stripped unveiled a new sort of pop song, one that combined gothic earnestness with an arena-friendly bombast, setting them up to become an alternative success. Sampling the roar of Dave Gahan’s new Porsche on Stripped suggested they were finding original methods to express rock star hedonism, but a more traditional approach was around the corner.
Listen To: Stripped

Uncertain how to follow up the million-selling Violator, the band were encouraged by Flood to find a house they could turn into a home studio, the producer reasoning that it had worked for U2, with whom he’d collaborated. The problem was that U2 could bear to be in the same room and their singer wasn’t in the throes of heroin addiction. The tension, though, sparked a thrilling chemistry. Songs… pushed the synths down in the mix and upped the bluesy twang. That they sound exhausted only adds a human warmth to the slow bloom of Mercy In You, or the broken march of Walking In My Shoes. Wilder would leave after touring this LP and Gahan was about to hit the depths of his drug abuse
Listen To: Walking In My Shoes

101 (MUTE, 1989)
For a band with such a storied back catalogue, the compilations have been sketchy. Two singles collections (81-85 and 86-98) show off the muscular anthems but ignore the album tracks that shaped their sonic world, while 2006’s The Best Of Depeche Mode Volume 1 is too lightweight a snapshot of the band. Instead, this live album, recorded in the middle of the band’s imperial phase, has all those early hits in one place and they’re delivered with the raucous panache of a band who know they’re about to be massive. It’s also not hampered by Gahan’s insistence on getting the crowd to sing the biggest choruses, something of a problem on recent live albums. We want to hear you singing, Dave, not Kevin and Sandra from Maidstone.
Listen To: Everything Counts
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #7 on: 09 June 2017 - 02:50:34 »
2017-06-08 - (Slovakia) - Rozhovor s Timom Simenonom

Rozhovor s Timom Simenonom, producentom Ultra
eternal outsider

Hudební producent Tim Simenon (Bomb The Bass) vyměnil mixážní pult za kuchařskou čepici. Se svým kolegou Luďkem Netušilem vedou v Praze malé bistro specializované na masové kuličky. Malá místnost s výdejním pultem je zařízena jednoduše a útulně. Na poličce u dveří leží několik knih o cestování. Mezi nimi se nesměle krčí román Naked Lunch (Nahý oběd) od Williama Burroughse, nenápadný odkaz na hudební minulost usměvavého sympaťáka.

Kdysi jsi prozradil, že jsi byl ve svých hudebních začátcích inspirován knihami Williama Burroughse.
Ano, vliv Williama Burroughse se tou dobou často zmiňoval v souvislosti s Bug Powder Dust, která byla celá inspirovaná Williamem Burroughsem a Naked Lunch. Ve svých úplných začátcích jsem z něj nečerpal. Zpočátku mě ovlivňovala raná elektronická hudba, raný funk a skupiny jako Kraftwerk. Odkaz na Williama Burroughse přišel až o pár let později, přestože jsem ho znal už dřív. (Pozn. red.: Williamem Burroughsem je inspirováno třetí album Bomb The Bass, Clear, z roku 1995. První singl, Bug Powder Dust, obsahuje v úvodu útržky dialogů z filmové adaptace Naked Lunch od Davida Cronenberga)

Jak jsi se vlastně dostal k hudební tvorbě?
Původně jsem začínal jako DJ. Tak jsem se dostal ke skládání hudby.

Hrával jsi v Londýně na rave party?
Spíš na house party. Byl jsem 'ten kluk s deskami'. O víkendech jsem chodil na různé party, pouštěl desky. Pak jsem si řekl, že to je to, co chci dělat. Miluji technologie a miluji hudbu a uvědomil jsem si, že chci obě tyto věci zkombinovat a zvukové inženýrství bylo pro tento záměr perfektní. Takže jsem se přihlásil na kurz na School of Audio Engineering v Holloway. Chodil jsem tam tři měsíce a během té doby jsem založil Bomb The Bass, vydal Beat Dis a pak, díky úspěchu alba, jsem začal dělat hudebního producenta. Doslova přes noc. Vyšla deska a pak bum. (pozn. red.: všechny čtyři singly z prvního alba Into The Dragon se dostaly do britské Top 10, Beat Dis se umístil na 2. příčce)

Jak to, že ta nahrávka byla tak úspěšná? Dal jsi ji rádiovým DJům nebo se šířila mezi posluchači?
Tehdy ještě nebyl internet. Média byla úplně jiná, bylo to hlavně o kupování White labels (pozn. red.: produktů bez značky). Měl jsem kontrakt se společností Rhythm King, což je sesterská společnost Mute Records. Tak jsem se později dostal k Mute.
Slyšely nahrávku a chtěli ji vydat. Vylisovali jeden tisíc kopií a dali je malým nezávislým obchůdkům kolem Londýna, patnáct kopií sem, dvacet tam. Šířilo se to po okolí a to před vydání, jak se tomu tehdy říkalo, dopadlo skvěle. Nahrávací společnost tak věděla, že má něco, co může prodat.

Tuto odnož Mute, Rhythm King, také vedl Daniel Miller?
Ano, sídlili ve stejné budově, 429 Harrow Road, kde bylo i Mute Records. Rhythm King mělo kanceláře ve stejné části. Řekl bych, že bylo částečně založeno Danielem Millerem, ale vedli ho dva nezávislí lidé, James Horrid a Martin Heave. Oni byli Rhythm King. Uzavírali smlouvy s různými skupinami a Bomb The Bass byla jednou z nich.

Kdy jsi se seznámil s Danielem Millerem?
Asi v roce 1989. Pardon, nikoliv v '89, ale v '88... dokonce už v '87. Když jsem přišel do nahrávací společnosti za kluky z Rhythm King. Daniel tam byl také, pracoval tam každý den. Chvilku jsme si povídali, on už o mně věděl, že jsem fanoušek Depeche Mode. A pak mi prostě dal hudbu. Chodíval jsem do jeho kanceláře, zaklepal a vyzvídal 'Dane, nemáš nějaké nové písničky?' A on řekl, 'Jasně, vezmi si tuhle a tamtu, noví Depeche Mode, Fad Gadget...' a tak. Bylo to skvělé, úplně bezprostřední.

To snad není pravda! A s Depeche Mode jsi se poznal kdy?
Setkal jsem se s nimi asi o pár let později. Bylo to na afterparty ke 101. Ten večer jsem potkal Davea a Fletchera.

Prostě jsi přišel a řekl 'jsem váš fanda, pokecáme'?
No, to ne. Ani nevím jak jsme navázali kontakt. Tou dobou jsem nedělal Bomb The Bass. Který rok vzniklo 101?

1988, LP bylo vydané v roce '89. Tou dobou si dělal remixy.
Ano, to je pravda. Přesně tak. Proto jsem jim byl představen. To první setkání proběhlo ve Y Clubu, kde jsem hrával jako DJ. S Martinem jsem se seznámil o pár let později. Bydlel za rohem v Maida Vale, takže jsme se potkávali a navázali tak kontakt. S Davem jsem se poprvé setkal ve Y Clubu po party ke 101.

Jak jsi se dostal k remixům Depeche Mode? Pohyboval jsi se v kancelářích Mute, tak tě oslovili?
Možná to byl částečně ten důvod. Myslím, že skupině se také líbili některé věci od Bomb The Bass. Snad si říkali, že bych jim mohl udělat taneční remix. Dovedu si představit, že se o tom nápadu Daniel se skupinou bavili. A tak došlo na remixy.

Měl jsi od skupiny na svou práci nějakou zpětnou vazbu?
Ano, na každý ze všech tří remixů a byly to vždy velmi pozitivní ohlasy. Z Everything Counts chtěli tehdy použít některé samply na turné. Ten remix se jim moc líbil a adoptovali ho pro svou show, což je úžasný kompliment. Alan Wilder hrál některé party, které jsem programoval. Víte, jít na show a slyšet některé elementy remixu v show bylo fantastické.

Remix singlu Everything Counts obsahuje samply skladeb The Robots a Tour De France od Kraftwerk, které jsi na začátku zmiňoval. Byli Kraftwerk tou kapelou, která tě přivedla k elektronické hudbě?
Kraftwerk bezpochyby byla jednou ze skupin, která mě přivedla k elektronické hudbě. Ale bylo to i jedno album - to jsem ještě chodil do školy a někdo to tam donesl – jmenovalo se Some Bizzare. Bylo to první kompilační album od Stevoa (pozn. red.: Stevo Pears, zakladatel vydavatelství Some Bizzare Records), na kterém byli Depeche Mode spolu se Soft Cell, Illustration, Blacmange a další skupiny.
Pamatuji si, že jsem si ho koupil a přehrával na jednom z těch přenosných kazeťáků. Znělo tak jinak, úžasně, úplně se do něj ponořil. Nejlepší skladbou podle mě byla Photographic, tak jsem se dozvěděl o skupině. Byl to pro mě přelomový okamžik v hudbě.

Takže, když vyšlo tohle album, šel si k Mute a řekl, 'tak, to kompilační album se mi líbí, dělám hudbu, tak si ji prosím poslechněte'?
Ne, ne. Album Some Bizzare nemělo s Mute nic společného, vydal ho chlápek jménem Stevo. Stevův label se jmenoval Some Bizzare. Bylo to něco úplně jiného. Tehdy z toho kompilačního Some Bizzare alba neměla smlouvu žádná skupina.
Daniel se na ně zašel podívat, tuším, že do Bridgehouse. Myslím, že smlouvu s Depeche chtělo víc lidí. Daniel šel a pak uzavřeli dohodu potřesením ruky. Jim se líbil jeho přístup, nebylo to o velkých penězích. Daniel působil jako velmi upřímný člověk. Skupina si ho kvůli tomu vybrala.

Pomohl ti Daniel překlenout těžké období, kdy jsi produkoval album Ultra?
Určitě. Když mě Depeche Mode požádali, abych na tom albu dělal, sedl jsem si Danielem a řekl mu, že je důležité, jestli to vezmu, aby do toho byl také zapojený. Že bude chodit tak často, jak to jen bude možné. Protože k tomu člověku chovám respekt a vážím si jeho zpětné vazby na cokoliv. Daniel na konci každého týdne dostal všechny mixy, probírali jsme je, rozvíjeli jakýkoliv jeho nápad. Daniel byl významnou součástí celého procesu, protože jsem chtěl, aby byl na dosah a poskytoval zpětnou vazbu.

Také po hudební stránce?
Ne, řekl bych, že mi nechal volnou ruku. Daniel byl výkonný producent, pro mě bylo důležité, že jsem mu mohl říct 'Fajn, Dane, co si myslíš, je to dobré? Chtěl bys k tomu něco říct?'
A pak jsme to rozebírali a zkoušeli různé nápady. Dobrali jsme se něčeho, s čím byla spokojená skupina, já i Daniel. Byla to spolupráce v pravém slova smyslu, což bylo dobře. Nebylo to tak, že by jedna osoba měla konečné slovo. Bylo to o komunikaci se skupinou, Danielem a mnou. Byl to dobrý způsob práce. A povedlo se. Skupina byla spokojená a Daniel také.

Práce, kterou jsi odvedl na albu Ultra, fanoušci Depeche Mode i dnes – skoro po 20 letech – berou jako velmi povedenou, přitom deska nevznikala vůbec v ideálních podmínkách. Jak jsi se vlastně k produkování Ultra dostal?
K produkování Ultra jsem se zřejmě dostal, protože jsem předtím udělal remixy tří písní Depeche Mode a když Alan odešel ze skupiny, přemýšleli, jestli se mají rozpadnout nebo pokračovat dál. Když si vybrali tu druhou možnost, hledali producenta. A mé jméno bylo na seznamu, předpokládám, že se spoustou dalších lidí. Tuším, že se tehdy sešli s několika různými producenty, Martin měl napsané tři písničky – Sister of Night, Useless a možná Insight.

Váhal jsi přijmout nabídku spolupráce?
Váhal jsem. Byla to pro mě práce snů - kdybych to vzal, jak to dopadne? Jaká to bude zkušenost, sednout si, nejdřív si poslechnout Martinova dema a z toho produkovat Depeche Mode, které jsem zbožňoval už jako teenager? Měl jsem s nimi schůzku jako kdokoliv jiný, Martin přehrál písničky. Pak jsme si šli někam sednout, dali si čaj, vyzkoušeli si, jaký je to pocit, jestli by to fungovalo.

Předělával jsi dema nebo to byl od začátku jasný směr udaný Martinem a ty jsi jen vytvořil zvukovou strukturu skladeb?
U všech písní podle mě platí, že když Martin skládá dema, tak už je to ta píseň. Po textové ani po melodické stránce se moc nemění. Co se mění, je tónina a tempo. To jsou dvě věci, které se liší. Hudební architektura, která obklopuje písničky. To jsou věci, které se mění, ale píseň zůstává stejná. Když Martin tu písničku zahraje na klavír nebo na kytaru, zůstává pořád tím, čím je, nemění se. To, co je za tím, co z toho dělá Depeche Mode, je elektronika. Vytáhnout to na úroveň, kterou očekáváte od zvuku alba Depeche Mode. Písničky však zůstávají písničkami.

Proběhly nějaké diskuze o tom, kdo bude zpěvák těch písní? Protože Sister of Night často zpívá Martin.
Vytříbilo se to samo, protože když měl Dave potíže zazpívat některou písničku, zpíval ji Martin. Jako když si hrajeme s různými tóninami a prostě to nefunguje. Tak vznikla Home. Dave se snažil zpívat Home a očividně nezněla tak dobře jako demo. Je to složitá práce. Když dostaneš dema, neurčíš 'tyhle písničky bude zpívat Martin', tak to nefunguje. Zkoušíš to. Zkusíš všechny písničky s Davem a od určité chvíle Dave cítí, že to není pro něj a pak to zpívá Martin.

Začátek nahrávání probíhal v jednom z malých londýnských studií jménem Eastcote, kde jste údajně našli ten správný zvuk alba. Tam ale probíhaly práce bez účasti Davea Gahana, který se v té době nacházel na opačné straně Atlantiku a utápěl se v dobře zdokumentovaných problémech. Kdy se Dave poprvé k nahrávání Ultra připojil a jaké byly vaše první pocity z jeho stavu?
Ano, řekl bych, že je to dobře zdokumentované a bezpochyby to pro něj bylo těžké a pro nás složité pracovat za takových podmínek. Jenže takový byl jeho stav a naše situace. Tehdy jsme dělali vše, co bylo v našich silách. Nějakým zázrakem všechno přežil - všechny ty šílené věci, které se mu přihodili v L.A. - a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. A to na tom bylo to nejšílenější. Prvních šest měsíců to bylo těžké a dalších šest měsíců to šlo. Byl jako Jekyll a Hyde. Byla to ta nejbizarnější proměna, jaké jsem kdy byl za svůj život svědkem.

Na začátku nahrávání Ultry ještě bral drogy nebo s tím končil?
To nevím, možná je bral, možná ne. Mohu soudit jen podle toho, co jsem viděl. Na začátku ve studiu strávil jen hodinu, dvě. Po celé té záležitosti, když byl čistý, ve studiu strávil čtyři, pět hodin. Byla to naprostá změna. A to ti napoví. Neřekl 'ok, zkusím pár věcí, promiňte kluci, musím jít'. Pak měl úplně jiný přístup - 'hej, zkusme ten vokál znovu' - a také se mu líbil nápad najmout hlasového kouče, aby mu pomohl s hlasem. Po první polovině alba nastal v L.A. zlom.
Chtěl se změnit a chtěl být lepším. A podle mě jsme to všichni opravdu oceňovali. Protože jsme tam jen čekali. Někdy se něco zdrželo a my na něčem pracovali, ale v podstatě jsme tam byli proto, abychom nahráli jeho hlas. Takže když se tam ukázal a byl tam pár hodin, věnoval nám svůj čas, snahu a pozitivní energii, stálo to za to. Mohli jsme udělat písničku.

První dvě písničky se nahrály v Londýně a potom jste se přesunuli do L.A. nahrát zbytek nebo...
Ne, vlastně jsme se přesunuli z Londýna do New Yorku a v New Yorku jsme udělali další práci, myslím, že první půlku alba, prvních čtyři-pět písní. Tou dobou byl Dave pořád na jiné planetě, takže to bylo zčásti úspěšné a zčásti to zas tak skvělé nebylo.
Pamatuji si, že se Martin s Fletcherem bavili o tom, že skupina možná... že se album nedokončí nebo to bude Martinova sólovka, probíhali tam různé rozhovory na tento způsob. Já si myslel, že se dokončí. Vždycky jsem byl velmi optimistický ohledně toho, že se album dodělá, nevím proč, když vezmu v potaz co všechno šíleného se dělo. Věřil jsem, že to album bude dobré, podle mě ho doděláme. Oni po newyorském nahrávání zas tak přesvědčeni nebyli.
Po New Yorku následovalo L.A., nahrávání s Davem. A s Davem se dělo všechno to kolem. Zůstali jsme se týmem inženýrů v L.A., mluvili jsme s Danielem o tom, jestli se máme vrátit do Londýna a čekat. No a za týden byl Dave připravený pokračovat. My jsme byli na místě, takže jsme dalších pár týdnů pokračovali v práci ve studiu v L.A. Nahráli jsme tam tuším Barrel of A Gun a It's No Good. U It's No Good si pamatuji velmi jasně, že jsme ji dělali tam. Povedla se nám, zněla báječně. Barrel of A Gun jsme museli poopravit v Londýně, ale většina se udělala v L.A., když se Dave cítil trochu líp.

Ani Martin Gore nebyl v té době v nejlepší kondici, například skladbou Home se dle svých slov vyrovnával s alkoholovou závislostí. Jak se s Martinem spolupracovalo?
Byl ok, ale nebyl ve formě. Text Home o tom vypovídá, řekl bych. Ale byla to skvělá spolupráce, ta píseň se mi moc líbila. Podle mě na ni odvedl úžasnou práci. Chtěl orchestr, i demo mělo základ, který napovídal, že by to mohl být orchestr. Martin ten nápad chtěl uskutečnit. Najali jsme si kvůli tomu smyčcového aranžéra, Davea Claytona, aby to demo pozvedl na mnohem vyšší úroveň. Pamatuji si, jak Dave přišel, aby pomohl udělat notový zápis toho partu. Pak jsme jej hráli na klávesách, abychom se ujistili, že jsou všechny části správně a že to funguje. Výsledná verze se tempem velmi přibližovala původní verzi. Zkusili jsme tempo zrychlit, ale moc to nefungovalo. Takže jsme se vrátili k přibližně původnímu tempu, může to být tak o 2-3 bpm rychlejší.

Je to demo hrané na klavír nebo kytaru?
Ne je to naprogramované, základní drum beat. Všechna dema jsou velmi jemná, zredukovaná na naprosté minimum, což je skvělé, protože to nechává prostor pro představivost. Zkoušeli jsme to v různých tempech, abychom se přesvědčili jak to funguje, a došli k závěru, že vyzní lépe při nižším tempu. Od toho jsme na Home odrazili.

Jsou tam živé bicí nebo to bylo všechno naprogramované?
Domnívám se, že na Ultra je všechno programované. Myslím, že jsme přidávali nějaké živé prvky bicích, ale rytmické party byly velmi jemně programované. Nechali jsme se tím ovlivnit, protože to byl ten zvuk, kterého jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že na Songs of Faith And Devotion byla zcela jasně snaha o něco víc živého, ale na Ultra jsme chtěli udělat něco víc elektronického, toho jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že jsme se snažili použít nějaké živé bicí, ale to bylo až mnohem později, když jsme nahrávali s Christianem Eignerem pro Only When I Lose Myself, ale, víš, rozhodli jsme se pro programování, protože nám to připadalo správné.

Zašel jsi na nějaký koncert Depeche Mode v '93, během turné Devotional?
Ano, myslím, že jsem se zúčastnil snad každého turné. Od úplných začátků asi ne, ale viděl jsem je mnohokrát.

Byl to pro tebe zajímavý posun Depeche Mode? Protože se Songs of Faith And Devotion se víc přiblížili rockové hudbě, živým prvkům. Byl jsi překvapený, spokojený nebo zklamaný ze zvuku Depeche Mode z roku 1993?
Řekl bych, že ne. Walking in My Shoes je podle mě úžasná písnička, pro mě je celé album něco, co si vždy rád poslechnu. Co se písní týče, nejsou vůbec špatné. Myslím, že mne víc zasáhla spíš předchozí alba, ale mám tam několik skladeb, které budou vždy vynikat z pohledu Martinova skládání písní. Walking in My Shoes je brilantní píseň.

Mohl jsi na Ultra použít nějaké staré samply z té doby nebo jste vytvořili zcela nové zvuky?
Byly od začátku nově vytvářené, nemyslím si, že by se kdokoliv chtěl vracet zpátky, všichni jsme se chtěli posunout vpřed. To byla hlavní myšlenka. Po Alanově odchodu by byla jakákoliv představa o návratu k původním nahrávacím postupům kapelou okamžitě sestřelena.

Mohl bys popsat, jak probíhala práce na úvodním singlu Barrel Of A Gun? Martin Gore sice prozradil, že hlavní kytarový riff, byl původní sampl jeho hraní na kytaru s wah-wah pedálem, ale celkové trip hopové vyznění skladby, jako by neslo právě tvůj rukopis...
Znovu, je docela podobná té z původní verze. Tempo je trochu odlišné a party jsou bohatší na aranže, víc rozvinuté, přecházejí z verše do mezihry. Všechno je výraznější, přičemž demo je víc horizontální, lineární. Ale i demo bylo výborné. Mělo v sobě takovou děsivou atmosféru, kterou jsme chtěli zachovat a ponechat ji tam. Vokálně je jednou ze skladeb, která byla pro Davea opravdu těžká, kvůli časování a takzvanému 'rapu'.
Podle mě je velmi neobvyklá. Byla mou první volbou. Když jsem poprvé slyšel dema, hned jsem si ji zamiloval, protože se z hlediska časování a zpěvu tak lišila od toho, co Martin napsal dřív - byl tam ten rapový flow. Dave s ní kvůli tomu časování bojoval, ale nakonec to dal. Díky tomu je jedinečná. Pro mě, když se zamyslím nad Barrel of A Gun, je něčím výjimečným.

Martin Gore se vyjádřil, že instrumentálka Painkiller se ve studiu až trochu příliš zrychlila, zároveň, že jsi jako jediný měl ve studiu radost z Hard remixu od Underworld?
Výsledná verze je si tempem vlastně dost podobná, takže si nejsem jistý... možná máš na mysli jinou verzi, nevím! Underworld remix... oni nedělali Painkiller, dělali Barrel of A Gun?

Ano, dělali Barrel of A Gun a skupina řekla, že nejsou moc spokojení s podobou písně, protože nenašli žádné původní prvky písně. Byla to spíš jako nová věc od Underworld.
Ale o tom remix je, ne? Nevím. Záleží jaké si vytyčíš hranice. Když někomu dáš skladby, aby s tím něco udělal, tak řekneš, 'dobře, musíte zachovat takové množství prvků, tolik a tolik textu, melodii...' jen pochybuji, že to tak funguje.

Album Ultra je možná nejvíce eklektické v celé diskografii Depeche Mode, každá skladba má vlastní styl. Byl to od počátku záměr? Mohl to být výsledek toho, kolik bylo pozváno hostů na nahrávání nebo spíše tím, jak dlouho trvalo nahrávání celé desky?
Ne. Asi se to tak prostě stalo. Protože když jsme začali, Martin měl tou dobou tři písně. Pak jsme si dali přestávku a on napsal další tři písně, pak jsme si dali další přestávku a potom napsal tři další. Nad Ultra jsme strávili 15-16 měsíců, byl to dlouhý časový úsek. Co se mě týká, pracoval jsem na tom s přestávkami plus mínus dva roky. Protože následně jsme udělali další EP, Only When I Lose Myself, které zabralo několik měsíců, a potom následovala Singles Tour, na kterou jsme se připravovali. Bylo to pár hektických let.

Určitě se během nahrávání objevily skladby, které prošly zajímavým vývojem během produkční fáze, vzpomněl by sis na některé?
Všechny prošly, jak už jsem vysvětloval před chvíli, všemi druhy vývoje co se týče tempa a poloh. Všechny se liší od demonahrávek. Ale dema jasně určovala jaké mají Martinovy písničky být. On je velmi konkrétní, každou notou, kterou Martin dokáže zahrát na klávesy. Když vezmu Only When I lose Myself, bude prostě umět každou slabiku každého slova na klávesách a bude vědět jak chce, aby ji Dave zazpíval nebo jak by ji měl zazpívat sám. Je velmi metodický, když tak nad tím uvažuji. Nevím, jestli je to to správné slovo, snad ano. Je velmi precizní. Není tam v podstatě žádný prostor na chybování. Občas kvůli tomu byla trochu napjatá atmosféra, když chtěl Dave zkusit něco jinak. Martin měl jasnou představu, jaké ty písně mají být, ať už nakonec zněly jakkoliv.

Zůstaly některé písně z nahrávání alba Ultra nevydané?
Já myslím, že tam nějaké písničky byly. Pamatuji si, že jsme se pokoušeli o jednu Martinovu skladbu, nemůžu si vzpomenout na název, možná Emancipation? Nepamatuji se. Ale byla tam jedna, která zřejmě nebyla tak silná. A rozhodli jsme se, asi to říkal Daniel, že ji necháme být.

Rok po vydání alba Ultra jsi vyrazil s Depeche Mode na turné se svým DJ setem. Mohl jsi nějak ovlivnit verze písní, které byly hrané živě?
To bylo něco jiného. Svou část jsem udělal. Turné byla jejich záležitost. Zašel jsem ze zvědavosti na první zkoušky. Byl jsem pozvaný, jakoukoliv zpětnou vazbu chtěli rozvinout, chtěli se posunout, proto si najali živého bubeníka a další věci.
Ale písničky, které hráli, například It's No Good, zůstaly podobné verzím z nahrávání. Only When I Lose Myself na Singles Tour byla také skoro stejná, řekl bych.

Když se v roce 2000 chystali Depeche Mode znovu do studia, nepřišla od nich pozvánka, aby ses vrátil do producentského křesla?
Nemyslím si, že bych se vracel do studia, dokonce ani kvůli vlastní hudbě, takže odpověď bude asi ne.

Jaký máš názor na poslední alba Depeche Mode - Playing The Angel, Sounds Of The Universe a Delta Machine? Máš nějaké své oblíbené?
Mám je rád všechna. Můj nejoblíbenější singl by byl Precious, má v sobě něco dramatického, mám tu píseň opravdu rád. Nevím proč, ale dotýká se mě, když ji slyším. Nevím, jestli je to textem - na tom textu je něco, co se mi moc líbí, co mne dojímá - z těch tří je to ten, který u mě vede.

Která je tvoje nejoblíbenější písnička a album?
Nejoblíbenější píseň, musím podotknout, že jsem se o tom bavil s Danielem, a s Danielem si myslíme to samé, The Sun And The Rainfall. Nevím proč. Když ji slyším, vždycky to tak cítím. Je pro mě výjimečná. Není nijak skvělé nahraná, ale něco na té písní mám opravdu rád. Její jednoduchost, naivitu. Je to jednoduchá skladba, ale takové jsou nejlepší. Nevím, řekl bych, že tato písnička je nejlepší a z alb pro mě vyniká Music For The Masses, také části Black Celebration, ale Music For The Masses je klasika.

Co si myslíš o britpopu? Daniel Miller jej označil jako zpátečnický styl.
Nevím, myslím, že to je trochu extrémní. Mně dvakrát nevadí, například Blur mají pár dobrých věcí. Nevyvolává ve mně pocit 'sakra, musím to vypnout'. I Oasis přišli s několika dobrými písničkami. Když k tomu přistupuješ s otevřenou myslí, je to fajn. Možná by Daniel nesouhlasil, ale já nevím.

Ve své kariéře jsi spolupracoval s největšími jmény hudební scény, od produkce pro Gavina Friday, Sinead O´Connor, Neneh Cherry, po remixy pro Björk, Massive Attack či Davida Bowieho. Jaký byl tvůj nejlepší zážitek?
Každý zážitek byl jiný, ať už se stal s Massive Attack nebo Bowiem.
Setkání s Bowiem byl úžasný zážitek. Bowie mi zavolal a nechal mi zprávu na záznamníku. V pondělí jsem přišel do studia a přehrál si to - tehdy, kdy ještě existovali záznamníky - 'Ahoj Time, tady je David, pracuji s Brianem Enem na tom novém albu blablabla... Mám tu několik skladeb, byl bych rád, kdybys je zremixoval.'
Kéž bych si to nechal. Bylo to prostě úžasné. Říkal jsem si 'to je vtip?' Nějak mě vystopoval, našel mé číslo a kontaktoval mě. Domluvili jsme si schůzku v hotelu v centru Londýna, kde přebýval. Přehrál mi ty písničky. V pokoji jsme byli jen Dave a já a poslouchali jsme nové album Outside. Báječný pocit.

A co Bono?
Ano, zážitek s Bonem. To bylo super, protože jsme byli na party a slavili jsme, bylo to prima. Nakonec jsem zůstal u Bona doma. To byla skvělá doba, bylo to, když jsem dělal s Gavinem Fridayem. Gavin a Bono jsou si velmi blízcí, takže když jsem pracoval na Gavinově albu (pozn. red.: Shag Tobacco, 1995), zařídil, abych dělal na soundtracku k filmu In The Name of The Father (pozn. red.: Ve jménu otce, 1993). Gavin s Bonem pro něj napsali tři skladby, které jsme s Gavinem produkovali.
Tak jsme se s Bonem seznámili a byla to opravdu dobrá zkušenost. Eno byl také ve studiu, přišel se tehdy podívat, i Sinead. To byl můj první kontakt se Sinead, rovněž kvůli tomu albu. Strávil jsem nahráváním alba v Dublinu asi tři až čtyři týdny a je výborné. Další skvělý zážitek.

Naskytla se někdy nějaká spolupráce, kdy jsi prostě řekl, ne, to nechci dělat - nebo naopak, existuje nějaká spolupráce o které jsi snil a nikdy si nestala?
Myslím, že všichni lidé, kteří tady byli zmíněni, jsou lidmi, se kterými jsem chtěl pracovat – remix pro Massive Attack a Bjork jsou určitě na tom seznamu, Sinead, Gavin Friday – mám rád Virgin Prunes (pozn. red.: skupina, jejímž byl Gavin Friday členem) - a samozřejmě Bowie, to se také uskutečnilo. A třešničkou na dortu je práce na Ultra.
Jako fanoušek spousty hudby, kterou jsem poslouchal, než jsem s těmi lidmi začal pracovat, bych řekl, že to byl možná jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl přestat. Protože jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl za sebou spolupráci s každým, se kterým jsem chtěl spolupracovat a už nebylo co bych mohl někomu dalšímu dát ve smyslu produkce. Raduji se z hudby, na které jsem pracoval se všemi těmi lidmi. Když se za ní ohlédnu, říkám si 'ok, to vypadá velmi dobře'.

Byl pro tuto situaci nějaký spouštěč?
Ne. Ultra vlastně proběhla mnohem později, Bowie a Gavin Friday se událi před Ultra. Po roce 1998 jsem udělal jen pár menších produkcí. A pak si jedna má část řekla 'dobrá, potřebuji přestávku', protože tou dobou jsem produkoval už 12 let.
Přestěhoval jsem se do Amsterdamu, založil svůj vlastní elektronický label (pozn. red.: Electric Tones byl založen roku 2000) a pomalu jsem začal směřovat jinam. Asi jsem přirozeně cítil, že už jsem udělal vše, co jsem chtěl a nastal čas věnovat se jiným věcem. Neudálo se to přes noc, nebyl to náhlý konec a začátek. Trvalo to mnoho let, protože mi hudba byla velmi blízká. Po tom všem jsem si pomyslel, že nastal čas zkusit něco jiného.

Jak nahlížíš na aktuální vývoj v hudbě, je zde něco, co bys vyzdvihl jako pozitivní?
Je pro mě těžké jmenovat konkrétní jména, ale pořád si kupuji hodně hudby, stahuji ji z různých elektronických stránek.

Depeche Mode zrovna vydali nové album. Znáš Jamese Forda, toho kluka ze Simian Mobile Disco? Protože on ho produkoval.
Ano, slyšel jsem, že to dělal. Zní to jako zajímavá, neobvyklá volba, což se mi líbí. Rád bych to slyšel.

Mělo by být víc elektronické a svižnější.
Dovedu si představit, že by to mohlo být rychlejší. Co vím, byla hudba, kterou produkoval, vždy taneční hudba v rychlejším tempu.

Prý použijí víc prvků elektronické hudby i během živých vystoupení.
Simian Mobile Disco hodně hrají, ne? Předpokládám, že má dobrou představu o tom, co funguje a co nefunguje naživo. Těším se, až to uslyším.
Pokud se odlišuje od posledních alb, je to výhoda. Co se zvuku a tempa týče, myslím si, že potřebují zrychlit. Podle mě zůstali v nižším tempu až moc dlouho. Tak to vnímám já, někdy to ty písničky potřebují. Ale mám z toho dobrý pocit.

Mimochodem, jak bylo na turné?
Na Singles Tour? Dobře, potkal jsem tam spoustu lidí, bylo to nejlepších sedm-osm týdnů v mém životě.

Taková party?

I s Davem?
Ne, ne. Dave chodil brzo spát. Tehdy byl velmi křehký, měl sebou terapeuta pro drogově závislé z L.A. Muselo to pro něj být velmi těžké, protože viděl, že Martin, Andy i já pijeme, ale když to pominu, byla to skvělá doba, protože jsem s nimi cestoval jejich osobním letadlem do různých měst na Singles Tour. Bylo to úžasné, ani to nedovedu popsat. Než přišli na řadu, hrál jsem 40-45ti minutový set před tisíci lidmi. Byl to skvělý pocit.

Bylo to připravené nebo jsi rovnou mixoval?
Ne, každou noc to bylo jiné. Lišilo se to od jejich setu, který každý večer zůstával stejný. Já jsem chtěl hrát spontánně, měl jsem dva bágly cédéček a cd přehrávač a ládoval to tam 30-45 minut, víš, prostě abych rozehřál publikum než přišli na řadu.

Asi to bylo lepší než klasická předkapela, protože mnoho skupin, které předskakovaly Depeche Mode, mělo problémy s fanoušky.
Nemůžu si vzpomenout, byli tam předskokani, drum skupina, vlastně dámská drum'n'baseová skupina...

Bylo mi jich skutečně líto, tuším, že to v polovině turné vzdaly. Podle mě to pro ně bylo opravdu těžké. Domnívaly se, že to bude ten největší průlom v jejich kariéře a nakonec to byl spíš hřebíček do jejich rakve. Tak si to vykládám, protože přijetí, jakého se jim dostalo, bylo zkrátka velmi negativní. A já myslím, že to udělaly, že to v polovině turné zabalily.

Viděl jsem předskakovat Fat Gadgeta Depeche Mode na turné Exciter. Dokonce i tento člověk, který byl pro Depeche Mode něco jako hrdina, neměl z publika zrovna nejlepší zpětnou vazbu, lidé pískali a křičeli.
Chudák Fad, já myslím že Fad je skvělý, ale předpokládám, je to těžké. Nebývalo to vždycky takové, protože si pamatuji jak jim Fad předskakoval v Londýně a tam vládla úplně jiná atmosféra. Předskokani se velmi líbili. Velmi líbili je možná silný výraz, ale byli tolerováni – to asi bude lepší volba slov.

Setkal jsi se s Alanem Wilderem?
Ano, s Alanem jsem se setkal. Bylo to po albu Ultra a dobře jsme si spolu popovídali. Myslím, že to byla party Mute - vánoční oslava Mute, bylo to asi v roce 1997 a byla to skvělá noc.
Byl tam Alan, potřásli jsme si rukama a dobře jsme si popovídali. Ten večer jsme se potkal také Franka, to bylo také skvělé. Bavili jsme se o tom, že spolu něco vytvoříme pro album Bomb The Bass. O tom jsem se s ním ten večer bavil a on byl zcela pro, akorát se to nikdy neuskutečnilo. Čímž se dostávám zpátky k tvé otázce o spolupráci s někým. Jít do studia s Frankem Toveyem (pozn. red.: Fad Gadget), to by bylo... Pro mě jsou písničky jako King of The Flies, Ricky's Hand... když o tom přemýšlím, říkám si, 'sakra, kéž by se to stalo'.

Moc ti děkuji za rozhovor!
Rádo se stalo.
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #8 on: 01 July 2017 - 22:06:47 »
2017-06-30 - Panorama (Italy) - Depeche Mode DVD: The More You Feel

Entra nel mito dei Depeche Mode con l’originale videostoria dei pionieri del pop elettronico: dagli albori degli anni ’80 a Londra in cui partecipano con i sintetizzatori sotto braccio alla trasmissione TV Top of the Pops, al successo planetario che li ha consacrati band-icona del synth-pop inglese.
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #9 on: 11 July 2017 - 01:06:48 »
2017-07-03 - Skiddle (UK) - Daniel Miller interview: Pure electronic music

Daniel Miller interview: Pure electronic music
Daniel Miller spoke with Marko Kutlesa about Mute Records and Novamute, the highs and lows being a label owner and his part time role as a DJ.
3rd Jul 2017


With the fabricated public personae of Silicon Teens you've said you were trying to create a teen pop band whose instruments were only synths and drum machines. Do you feel that in any of Mute's later signings those dreams were fully realised?
Yeah. I think Depeche Mode became that. They were teenagers when I met them and they'd chosen synthesizers as their main instrument. To me it was really obvious it was going to happen. It wasn't some big revelation. It just made sense that would happen and I was waiting for it. Depeche Mode were one the bands who... they didn't become the Silicon Teens, but they took that idea forward. It wasn't their idea to do so, it was just natural for them. They said “We chose synths because they're easier to carry around”. I don't think that's really true, but that's what they said. They loved electronic music and it had become possible because of the technology changing. If you wanted to be in a band previously you had to choose to be a bassist, guitar player, drummer or singer but the development of the synthesizer gave you another option, which sometimes was also cheaper. So, it was obvious it would happen, it was just about when and who it was going to be.

You had to rapidly expand Mute Records in order to cope with the success of Depeche Mode. The expansion of a label can bring financial responsibilities that simply just have to be met by repeating success, yet looking at many of the label's subsequent non Vince Clarke-related releases, Boyd Rice, Fad Gadget, DAF spin offs etc. you were continuing to champion some deeply experimental and non conforming artists. Were you mindful of that or did all those artists sound like pop music to you?
It was more the other way round really. I actually thought Depeche Mode were pretty experimental band. And they were. And they still are, to a certain extent.

2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #10 on: 02 August 2017 - 01:07:28 »
2017-08-01 - Q Awards 2017 (UK) - Vote

Q Awards 2017: Longlist Vote
The world’s greatest music awards are looming and we need your help to choose the winners.
This year’s ceremony, which takes place on Wednesday, 18 October at the Roundhouse, promises plenty of star-studded pageantry, live music thrills and mayhem. Help us choose the winners from this year’s nominees longlists and you could win a pair of tickets to music’s most prestigious event. So get voting – and be in with a chance of joining us on the day!

 Ed Sheeran 
 Liam Gallagher 
 Depeche Mode 
 Father John Misty 
 The xx 
 The Killers 
 PJ Harvey 

 The 1975 
 Ed Sheeran 
 Queens of the Stone Age 
 The Killers 
 Depeche Mode 
 Kendrick Lamar
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.

Offline Angelinda

  • Assistant
  • Damaged People
  • ****
  • Posts: 13070
  • Gender: Female
Re: 2017: Other News
« Reply #11 on: 21 September 2017 - 19:36:31 »
2017-09-21 - The Music Managers Forum (UK) - Depeche Mode manager Jonathan Kessler to receive Peter Grant Award


Jonathan Kessler, long-time manager of Depeche Mode, is to receive the coveted Peter Grant Award, sponsored by PPL, at the Music Managers Forum (MMF) and Featured Artist Coalition’s (FAC) 6th annual Artist & Manager Awards.
Sponsored by Spotify, the ceremony will take place on the evening of Tuesday November 14th at Printworks London.
Jonathan has worked with Depeche Mode since 1986, initially as an accountant on the Black Celebration tour, before helping oversee the band’s evolution to stadium performers with the albums Music For The Masses (1987), Violator (1990) and Songs of Faith & Devotion (1993) – the band’s first UK/US number one. In 1994, and still aged under 30, Jonathan became their first and only manager. Over the last 30 years, Jonathan has also worked and consulted with other artists and managers across the industry, including Sting, Neil Young, Tracy Chapman, The Weeknd, a-ha, and Rod Stewart, leveraging his business background to help artists reach their full potential.
Hugely influential on a generation of artists, Depeche Mode are a genuine global phenomenon – always pioneering, effortlessly blending creative and commercial success, and selling over 100 million albums. And their career remains in full-flight. In 2017, the band released Spirit on Sony Music, their 14th studio album, headlining the BBC 6 Music Festival in March before embarking on a 150-date world stadium and arena tour – including sold-out stadium shows in London, Germany and across all of Europe, and a record-breaking four nights at the legendary Hollywood Bowl in Los Angeles.
Following the Artist & Manager Awards the band return to Europe and the UK for another four months of arena shows before continuing to stadiums in Latin America in March of 2018. The Global Spirit Tour concludes in Sao Paulo, Brazil, in March 2018.
Jonathan remains an enigmatic figure, but a crucial part of the Depeche Mode story that started in Basildon with Mute Records in the early 1980s, and runs to their current status as one of the UK’s most successful and innovative music exports. He is a worthy winner of the Peter Grant Award.
Jonathan Kessler, said: “I am thrilled, honoured and humbled to be considered and chosen to receive the Peter Grant Award – thank you very much to the MMF and FAC. Depeche Mode are incredibly talented musicians and performers, we’ve experienced over thirty years of history together, and it has been an honour to be a part of that journey.“
 Annabella Coldrick, Chief Executive, MMF said: “Jonathan was a unanimous choice for this year’s Peter Grant Award. Depeche Mode have always been a watchword for pioneering independence, and under his guidance have evolved into one of the UK’s most globally successful and respected bands. A place where they remain today. We are hugely excited to celebrate Jonathan’s work and his contribution to their success.”
Peter Leathem, Chief Executive at PPL commented:  “Jonathan Kessler is an industry icon and a figure who is as distinctive as the band he manages. Depeche Mode are an uncompromising, maverick band who have always stayed true to their artistic vision – the fact that Jonathan Kessler has been at the management helm since the early days of their career is a testament to the relationship he has with them.”
The Peter Grant Award, named after the legendary manager of Led Zeppelin, is awarded annually to a manager who has gained the respect of their peers over a sustained career. Previous recipients at the Artist & Manager Awards are Peter Rudge (2016), Jim Beach (2015), Paul Loasby (2014), Terry Blamey (2012) and John Glover (2011).
Under the event’s previous incarnation as the British Music Roll of Honour, the Peter Grant Award was received by Simon Fuller (2008), Bill Curbishley (2007), Paul McGuinness (2006), David Enthoven & Tim Clark (2004), Jazz Summers (2003), Ian McAndrew & Colin Lester (2002), Chris Morrison (2001), Tony Smith (2000), Rod Smallwood (1999), Ed Bicknell (1998), Gail Colson (1997), Geoff Travis & Jeanette Lee (1996).
2017-06-30: Photobucket has disabled external image hosting, all scans will have to be re-uploaded on another site.